Markéta Pilátová: Lipsko je gondola

Byla podzimní neděle, slunce hřálo a po říčním kanálu se zvolna pohupovala a razila si cestu stíny gondola. Černě oděný gondoliér ve slaměném klobouku se odrážel dlouhatánským bidlem a dělal čest Benátkám severu zvaným Lipsko. Výsledkem toho, že si člověk kdysi předsevzal celý život co nejvíc cestovat, nakonec je, že mu pořád všechno všude něco připomíná. A Lipsko mi právě teď připomíná Benátky. Stovkami kanálů, na nichž se pohupují loďky, kajaky, turistické lodě, nejrůznější prkna a na nich sportovně odění lidé odpichující se bidly. A pak člověk popojede na kole pár kilometrů a ocitne se v Buenos Aires. Na říční promenádě kolem mohutné řeky la Platy, jen tady se řeka jmenuje Plesna, a zároveň jsou to vlastně další a další ramena dalších tří řek. A nekončící donekonečna zvoucí stezky kolem řek v sobě mají něco z nekonečnosti pampy, která začíná za humny Buenos Aires.

A lipská gondola se pohybuje v houpavém rytmu svých řek. At' se vydáte městskými čtvrtěmi - trendy Plagwitzem, Lindenau, nebo centrem, všechem městský život, kdysi posypaný smogem z okolních uhelných pánví, z nichž jsou dnes nádherná jezera, má v sobě klid a pohyb řeky zároveň. Jako by všude byla voda, i v hostalu jménem Pět elementů kde teď na měsíc bydlím a píšu povídky, a v němž jako děti v košíku puštěném po řece přistává zvláštní druh cestovatelů, kteří se nechávají unášet proudem života, řek a měst. Je tady třeba Španěl Igor, který v hostalu pracuje jako dobrovolník a za práci má ubytování se snídaní. Igor prožil první koronavirovou vlnu v podobném hostalu v Thajsku a po půl roce se přesunul sem, aby se vyhnul druhé vlně, která ve Španělsku řádí silněji než v Německu. Zatímco mi to vypráví, Rumunka Simone ťuká něco do počítače. Simone je ghost writer a mluví se mnou portugalsky, protože poslední dva roky žila v Lisabonu a psala pro španělský cestovateský blog anglicky pod pseudonymem pro mnohem slavnější, ale mnohem méně kreativní blogery než je ona. Simone prý napíše cokoli na jakékoli téma. A když něco vydělá, posune se do další země, do dalšího hostalu, ponoří se do další řeky jazyků a cest. Takových dlouhodobějších obyvatel je tady víc. Scházejí se po večerech v jídelně a Tom z Austrálie pro všechny dělá tenounké palačinky a natírá je Nutellou od snídaně. U každé nové Italka Laura zvolá pištivým hláskem: “Bravíssimo!”. Už se známe, letmo na sebe máváme, za rouškami chápavý úsměv. Všichni jsme tady z nějakého důvodu, který jsme si zvolili, nebo si on vybral nás, ale všichni jsme ve městě, které obklopené řekami a jejich rameny vyznává sílu a poklid zároveň. Právě tady se začala hroutit berlínská zeď při pokojných pondělních demonstracích, právě tady hrál Bach své fugy a Goethe psal Fausta a Schiller svou Ódu na radost. Museli chodit kolem zdejších řek, museli cítit jejich sílu a nekonečný proud. Nořili se do něj, jako se do něj nořím já, když u psaní poslouchám fugy a pokouším se napodobit ve svých textech jejich strukturu, polyfonii hlasů, naléhavý kontrapunkt a opakující se téma. A gondoliér, ten lipský, nebo benátský, oděný v černém se kdesi v dálce a přitom tak blízko pohupuje na mělkém kanálu.

 

Foto: David Konečný (Moravská zemská knihovna v Brně - České literární centrum) (CC BY-NC-ND 4.0)

 

Přihlašte se k odběru novinek

Verpassen Sie keinen Programmpunkt des Tschechischen Kulturjahres und abonnieren Sie unseren Newsletter.

Drupal ᐬrts Drupal Váš Expert Na Drupal Web