Deset překladatelů v rozhovoru s Leipzig2020Tschechien: Dnes Ondřej Cikán

1. Jak jste se dostal/a k překládání české literatury, k českému jazyku?

Narodil jsem se v Praze a vyrůstal ve Vídni. Babička mě vybavila českými symbolisty, poetisty a hlavně Máchou, tedy básněmi tak zvukomalebnými a působivými, že jsem podobné v němčině dlouho nikde nenašel. Když jsem se chtěl s rakouskými kamarády bavit o poezii, nezbývalo nic než překládat, protože existující překlady většinou nefungovaly tak, jak jsem si to přál. Kromě toho jsem měl už na gymnáziu latinu a starořečtinu, takže byl překlad i součástí vyučování.

 

2. Máte nějaký překladatelský sen, který se Vám dosud nepodařilo vyplnit?

Mám mnoho překladatelských snů. Přál bych si, aby se podařilo zvednout prestiž české poetické tradice, a na to jsou potřeba opravdu dobré překlady. Když jsem na vídeňském gymnáziu měl referát o Máchově „Máji“ a použil v něm jeden z dosavadních překladů, tak paní učitelka řekla: „Krásná báseň, ale slovosled je úplně mimo a metrika skřípe.“ Katastrofa. Tenkrát jsem se rozhodl, že musím Máchu přeložit sám. Také bych si přál, aby se zvedlo celkové povědomí o formách poezie: V rytmu jazyka vězí rytmus kosmu. A jak mají překladatelé provádět dobrou práci, když nezvnitřnili rozdíl mezi daktylem a jambem, nebo si neuvědomují, že ten či onen formální prvek mění význam celé básně?

 

3. Narazili jste během své překladatelské práce na nějaký „překladatelský oříšek"? Nějaké slovo/ slovní spojení/fráze,které se těžko překládalo?

Vybírám si nejraději poetické texty, o kterých se říká, že jsou nepřeložitelné. Tím pádem louskám oříšky pořád. Ovšem víc než zvukomalebnost K.H. Máchy, pointy J.H. Krchovského nebo obrazová hustota Otokara Březiny mi daly zabrat mnohovrstvé narážky a slovní hříčky Josefa Váchala v „Krvavém románu“. Váchal svůj román protkal záměrnými sazečskými chybami, které často fungují i jako dodatečné ilustrace, když třeba hojnost písmena „o“ na koncích řádků naznačuje pupínky kožní vyrážky.

 

4. Máte oblíbené české slovo a proč? 

Oblíbené slovo nemám, vždyť by to byla škoda, když je krásných slov tolik. Nejmilejší mi jsou každopádně slova, která jaksi dokazují specifickou krásu jazyka. Němčina má třeba krásné technické a abstraktní výrazy, které vynikají svou precizností, a jsou přesto okamžitě srozumitelné. Čeština zas umí vytvářet zcela nová slova, má krásné názvy rostlin a živočichů, které se zdají vyjadřovat lásku k pojmenovaným tvorům. Tak jsem například narazil u Vítězslava Nezvala na slepičí plemeno plymútek. V němčině a každém jazyce, který znám, se ty slepice jmenují „Plymouth Rock“ nebo podobně. Není divu, že se „plymútky“ v ČR nadále chovají, zatímco jsou „Plymouth Rocks“ jinde skoro zapomenuté. Zvučnost jazyka má vliv na náš vztah k okolí, a proto patří vytváření krásy k úkolům poezie, jakkoli to je dnes mimo módu. Nakonec jsem slovo „plymútka“ přeložil novotvarem „Plimutchen“.

 

5. Váš oblíbený český autor/ česká kniha?

Nemám ani oblíbenou knihu. Dobré příklady perfektně provedené a dosti odlišné poetiky jsou podle mne Máchův „Máj“ a „Krvavý román“ Josefa Váchala. Máchova tragická báseň o lásce a Váchalova okultismem protkaná parodie na kolportážní romány mají více společného, než se zdá: absolutní lásku k jazyku a nadšení z vytváření mnohovrstvých asociací.

 

Leipzig2020Tschechien v rozhovoru s  Ondřejem Cikánem.

Foto: Lukas Beck